Osobnosti a historie projektové výuky:


Použitá literatura:

Cipro, M.: Galerie světových pedagogů (encyklopedie prameny výchovy), M. Cipro,

Praha 2002



J. Dewey (1859 – 1952)


Byl Kopernikem v pedagogice – chtěl zbavit učitele jeho centrálního postavení ve výchově a nahradit jej dítětem. Tento pedocentrismus vedl zejména v 1. polovině 20. století k rozvoji progresivního hnutí. K tomuto hnutí se hlásili i osobnosti Sovětského svazu - Krupská, Lunačarskij, Blonskij, Šackij a další podporovali pedocentrické hnutí, zaváděli tzv. komplexní osnovy a metodu projektů, aby přiblížili školu dítěti a jeho životu. Avšak již od poloviny 30. let se opět začala prosazovat pedagogika systematické výuky a strohé kázně se zdůrazněním vedoucí úlohy učitelovy autority. V 50. – 60. letech 20. století se zdála tato cesta úspěšná natolik, že to ve Spojených státech vyvolalo sebekritiku vlastního, relativně vůči dítěti méně náročného školského systému a tendenci vnést do něho opět více soustavnosti a náročnosti. Pedagogové se při tomto stylu výuky snaží zachovat nutnou míru žákovy svobody a respektu k jeho dětským zájmům a potřebám.

Filosofickým základem Deweyovy pedagogiky byl pragmatismus (Ch. Piere, W. James). Ústředním pojmem této filosofie je pragma (čin) a míra jeho hodnoty a užitečnosti. (pozn. učení konáním zdůrazňoval již J. A. Komenský.)

Dewey však aktivní charakter poznávacího procesu přeceňoval do té míry, že vlastní předmět

poznání v něm ztrácí svou reálnost. V jeho pojetí se nejen to, co se má konat, ale i to , co se má vědět, má učit konáním. Což je někdy možné i žádoucí, ale často nejen nežádoucí, nýbrž i nemožné. Proto Dewey, aby neporušil své dogma, musel mnohé z obsahu tradiční výuky vyloučit a tím až příliš zúžil obsah získávaného poznání.

Jádrem Deweyho učení je pedocentrický princip, který staví do popředí zájem dítěte a jeho zkušenost. Škola na ni má navazovat organizováním činností, které by dětem umožňovaly žít ve škole plně - tvořit skupinu organicky integrovanou do života společnosti a neustále rekonstruovat vlastní zkušenosti v procesu mentálního růstu. Ačkoli Dewey sám neužíval termínu „projektová metoda“, dal k ní teoretický základ a může být považován za iniciátora této koncepce. Podle ní se učivo nečlení do jednotlivých předmětů z hlediska věd. Komplexní projekty, soustředěné na určitá, žákům blízká témata, seskupují učební látku z různých předmětů podle konkrétních úkolů. Logický princip oborů je nahrazen psychologickým principem přirozené rekonstrukce zkušenosti vlastní aktivitou dítěte. (Sovětský svat – realizace neúspěšná, USA – jen ovlivněny)

Po 2. světové válce v souvislosti s růstem potřeby obsáhlejšího a precizního vzdělání došlo k značnému poklesu Deweyho kursu a jeho směr ztratil postupně vedoucí postavení. Nakonec i on sám korigoval své názory:

a) přespřílišná rádoby svoboda dětem.

b) úloha učitele – role režiséra je velmi náročná a ani Dewey sám, ani jeho stoupenci ji nedokázali dostatečně teoreticky propracovat a v širší praxi realizovat.



W. H. Kilpatrick (1871 – 1965)


Tzv. projektová metoda je nejčastěji spojována s jeho jménem. On sám sice nebyl jejím objevitelem. V praxi se totiž této metody i s příslušným termínem užívalo v USA zvláště v oblasti manuálního výcviku, v zemědělství, .. na přelomu 19. a 20. století. Kilpatrick byl však jejím prvním teoretikem. Propracoval její koncepční základ a zobecnil její význam a funkci. Roku 1918 kniha „The Project Method“.

Zájem o tuto metodu v USA i ve světě byl nejvýraznější v první dekádě 20. století.

Kilpatrickovo pojetí vyučování se zakládalo na myšlence o rozvoji dispozic, postojů, dovedností a hodnot, které ve své souhrnné jednotě tvoří charakter autentického člena demokratické společnosti. Tyto vlastnosti lze získat cestou kooperace, kritického myšlení a tolerance. Proto se mu jevila účinnější metoda projektů, stimulujících zájem žáků uplatňovat soustředěnu tvůrčí aktivitu podle vlastního plánu, mířícího k určitému cíli, která by obohacovala jeho osobnost o nové poznatky a dovednosti a přispívala tak k jeho komplexnímu rozvoji.Metoda vycházela z názoru, že život člověka, má-li být hodnotným, smysluplným a důstojným životem, nutně pozůstává z plánovaného záměrného jednání, nikoli jen z pouhého improvizovaného tápání. Pedagogové vycházeli i z behaviorismu – z názoru, že učení je tvoření spojů mezi stimuly (akcemi) a reakcemi. Viděli cestu v učení skrze konání.


Z hlediska látky rozděloval Kilpatrick školní projekty na 4 základní typy:

  1. Projekty, které sledují uskutečnění nějaké myšlenky nebo plánu (např. stavba člunu). Při jejich realizaci musí žáci projít těmito fázemi: zamýšlení – plánování – provedení – posouzení. Úlohou učitele je taktně dítě vést proti nežádoucím účinkům nezdaru.

  2. Projekty s plánovaným záměrem najít nějakou (estetickou) zkušenost (např. poslech hudby)

  3. Projekty, jejichž náplní je řešení nějakého intelektuálního problému (např. proč padá mlha)

  4. Projekty, při nichž si žáci mají osvojit nějaký předmět nebo stupeň znalostí či dovedností (např. naučit se nepravidelná slovesa)

Připouští vzájemné překrývání jednotlivých typů.



L. N. Tolstoj (1828 – 1910)


Uznával J.J. Rousseaua („Emil“), který ve své práci srovnává Emila (vzor dítěte) s dospělým a zastává názor, že nejlepší je žádná výchova – tedy výchova přírodou.

Hájil požadavek, aby výchova nezasahovala násilím do dětského života, ale dala průchod spontánní duševní i tělesné aktivitě dítěte. Kladl důraz na citovou a mravní stránku výchovy. Usiloval o svobodnou výchovu dětí z lidu s tím, že respektuje přirozenou moudrost tohoto lidu, a nechce, aby vesnické děti byly spoutávány formalismem nucené výuky a vnější školní kázně. Zatímco Rousseau odsuzuje rozumovou výuku už na 20. rok věku, Tolstoj zavádí ve své jasnopoljanské škole svobodnou výuku různým předmětům dle vlastní volby dětí od 7. roku věku. Považuje děti za individuality. Zastává názor, že nejlepší metoda je žádná metoda nebo všechny dohromady s možností výběru. Ve své svobodné škole děti nebil, jako učitele zaměstnával vyhozené studenty (za politické nepokoje) a ne vojáky a duchovní. Čtyřicet žáků bylo rozděleno do dvou tříd. Děti mohly přijít a odejít kdykoli a i jejich chování během vyučování nebylo nijak omezováno. Jediný prostředek k udržení pozornosti bylo vyvolání zájmu žáků. Ve výuce kladl důraz na sloh. Slohové práce dětí vydával jako přílohy ke svému časopisu.

Zastával názor, že:

„Učitel vždy mimoděk směřuje k tomu, aby zvolil pro sebe nejpohodlnější způsob vyučování. Čím je způsob vyučování pohodlnější pro učitele, tím je nepohodlnější pro žáka. Jenom ta podoba vyučování je správná, s níž jsou spokojeni žáci.“


N. K. Krupská (1869 – 1939)


Krupská viděla v dobře organizované pracovní výchově možnost bojovat proti sebevraždám žáků. Projektovou výuku považovala za vhodnou cestu. Ve svém díle „Sebevraždy mezi žáky a svobodná pracovní škola“ zdůrazňuje, jaká má být výuka:

  1. práce musí být pro žáky zajímavá

  2. musí být uplatněním znalostí a dovedností získaných dítětem, fyzická i duševní

  3. dítě musí vidět a chápat výsledek své práce

  4. dětská práce se musí provádět nejen ve škole, ale i mimo ni

V dané době se ve školství řešil nedostatek učitelů, spojení chlapecké a dívčí výuky, snaha zapojit děti do organizace školního života (samosprávy).

Světovým trendem byla potřeba přípravy dělníků. Proto ustupovala tradiční škole učení spíše pracovní (činná) škola a snaha o stmelování kolektivů, protože v praxi byla žádoucí týmová práce. Krupská podporovala tzv. komplexní osnovy, překračující hranice jednotlivých předmětů a soustřeďující učebnu látku do přirozených celků. Podporovala pracovní a polytechnickou výchovu.



Václav Příhoda (1889 – 1979)


V experimentálních školách zaváděl globální metodu učení. Z jeho děl bych zmínila: „Ontogeneze lidské psychiky“ a „Racionalizace školství“.

Příhoda zastává názor, že místo propadání žáků a opakování ročníků je vhodnější jejich diferenciace a individualizace. Přišel s myšlenkou pracovních družstev, které by podporovaly aktivitu a práci žáků. Opouští encyklopedickou systematičnost a kloní se k výběru látky dle její použitelnosti pro život. Všeobecné vzdělání považuje za povrchní. Podle jeho názoru by mělo vést k výchově specialistů.


Edward Lee Thorndike (1874 – 1949)


Thorndike je považován za otce kvantitativní pedagogiky, která jde cestou žebříčků vyhodnocování znalostí žáků, metodami testů apod. Požadoval praktičtější přípravu pro život než výuku latiny.


J. A. Stevenson


Uvádí 4 charakteristické rysy projektové metody:

  1. v metodě projektů se zavrhuje pasivní nabývání vědomostí, nezbytnou podmínkou je, aby se žáci podíleli na stanovení cíle a na výběru a promýšlení způsobu činnosti

  2. nastávají situace problémového charakteru vyžadující přiměřenou rozumovou aktivitu

  3. teoretické zásady a fakta se žákům podávají v míře potřebné pro realizaci projektu, nikoli do zásoby

  4. projekty musí mít „přirozený základ“ – nemají se zásadně lišit od života








McMarry


Prosazoval, aby se realizovali nejen drobné dětské projekty, ale aby byly děti zasvěcovány i do světa velkých projektů dospělých.

(v současnosti mají děti skutečně možnost účastnit se projektů spojených s prací dospělých – mezinárodní internetové projekty – počasí, astronomie a pod.)


E. Collins


Pokusil se zhodnotit přednosti projektové metody v letech 1917 – 21. Srovnával experimentální a kontrolní třídy. Je pravdou, že experimentální školy dosáhly lepších výsledků. Nutno podotknout, že experimentální třídy měly více naučných vycházek, ručních prací (jako pracovní činnosti všech typů), dramatické výchovy a her, povídek (vyprávění, písničky apod.). Experimentální školy měly lepší pomůcky, aktivnější učitele a časté hospitace – což jistě mělo nemalý podíl na lepších výsledcích.


Helena Parkhurstová (1881 – 1957)


Začínala učit v jednotřídce, kdy vyučovala současně 8 tříd. Měla vliv na pedagogiku v Polsku. Mimo jiné čerpala z myšlenek: M. Montessoriové, S. Hessena „Idea pracovní školy a daltonský plán“, Dr. Sickingenra – mannheinský plán.

Vytvořila a propagovala daltonský plán – individuální knižní studium, princip individualismu a současně kooperace žáků. Žáci při tomto způsobu práce postupují podle pracovních listů,

v „odborných učebách“. Její stoupenci však realizovali tyto styly učení v příliš mnoha předmětech – i tam, kde se tento styl práce nehodí. Bylo by žádoucí nalézt nejvhodnější systém – rovnováha mezi individuálním studiem a společným vyučováním.


C. Washburn


Jeho jméno je spojeno s tzv. winmentskou soustavou, což je v podstatě dvojče s daltonským systémem, vznikly však nezávisle na sobě. Obě metody prosazují individualzaci učení.

Vycházel z kritiky tradiční školy a z potřeby umožňovat dětem více svobody a lépe přizpůsobovat požadavky školy jejich individuálním schopnostem.

Tento způsob výuky:

Cíle výuky:

  1. rozvoj šťastné osobnosti schopné přizpůsobení a úsudku

  2. podpora individuálních vloh – iniciativa, originalita a tvůrčí síla

  3. individuální vedení k ovládání základních poznatků a dovedností

  4. pochopení organické sounáležitosti lidstva